Klokočí (Matuška Waldemar)

Po babičce klokočí a po tmě strach a do očí padl ti prach, proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom, co bude potom, až budu sám. Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál, všechno je pryč, kdo by se smál, proto vím, že se sluší mít smutek v duši, vzlykat a přitom říkat, já rád tě mám. Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám, nebo město bez věží, řekni co chceš to ti dám, zlatý pohár s fermeží nebo snad z protěží, bílý šat, za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv chci ti dát. Je tu však to klokočí a po tmě strach a do očí padl ti prach proto vím, že se sluší mít smutek v duši, vzlykat a přitom říkat, já rád tě mám.