Protože voníš... (Wanastowi Vjecy)

Ty jsi tak zkažená, ty jsi tak zkažená, ty už jsi taková, ty už jsi taková A voníš a voníš, mi voníš - v tom je ta potíž - hů Co tě znám jsi byla vždycky holka zkažená Nejdřív jsem jenom koukal Potkal jsem tě k ránu, bylas´ víla kožená Střelák se s náma houpal A na mostě položím tě na chodník Slunce už světlo stříka, je dost kosa - Slávie až v sedm votvírá Já chci ti dát - co v sobě mám, Nechci se ptát kdy umírám A teď to mám chci s tebou spát, protože voníš a je listopad Půjdem asi ke mně, světlo píchá do vočí Víla se rozesmála Přimhouřená země - řasy, rty a obočí Jsi broučku jedna z mála V malým bytě stojí starý kanape A sto let mlčí jako v hrobě Ať nám vleze na hrb každej kdo to nechápe Já chci ti dát - co v sobě mám, Nechci se ptát kdy umírám A teď to mám chci s tebou spát, protože voníš a je listopad Já chci ti dát - co v sobě mám, Nechci se ptát kdy umírám A teď to mám chci s tebou spát, protože voníš a je listopad Co tě znám jsi byla vždycky trošku zkažená Dřív jsem to jinak chápal Dva tisíce nocí s někým jiným ložená Špatně to nes tvůj brácha Nevím kde jsi teď, a tak ti zavolám Trochu tě chci a nepospíchám Běží líška k táboru, nese pytel zázvoru Běží líška k táboru, nese pítel . . . Ty jsi tak zkažená, ty jsi tak zkažená, Ty už jsi taková, ty už jsi taková A voníš a voníš, mi voníš - v tom je ta potíž - hů Maklaklakltapá