Odlet vlašštovek (Václavek Vladimír)

Odletají vlaštovice, mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu. Uletěly. Už ne naše, hřeby v očích Tobiáše, stébla z hnízda, střepy z bláta, touha v síti stínů jatá. V tůni ryba uzdravení. Tma je v síti. Ryba není. Odletěly. V polích stohy sezlátly a v chlévech stlaní, Ezaunovo požehnání, hrstě slámy v přítmí dlani. Osiřely v chlévech rohy, pokácené otazníky na čele krav, křivé dýky, půlměsíce zjizvené. Lampy zhaslé. Ještě ne. Ztuhlé lokte rohů v stáji nikoho neobjímají, po někom se ještě ptají. Bílá světla spadaná, sliby stydlé do rána v slámě s otlučenou duší. Němota, jež z kleneb stéká, sloupů s košilemi z mléka, sloupů v plášti z plísně muší. Sloupů stromů. V ráji kvetly. Čekají, až zima setlí. Čekají, až zkameněly. Čekají. Už na anděly.