Kostelíček (Dobeš Pavel)

G C G 1. Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá, D G na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá. 2. Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají, když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají. C G R: Co naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou neděli D G peřinu mi krade a skáče po mé posteli. R: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma, nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá. 3. Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly, prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli. 4. Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily, hlava se mu třepe v obilí. R: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká, když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka. R: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá, jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta. 5. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné, někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme. 6. Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne, vítr kytky shodí, a už je nezvedne. R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží, oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží. R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží, oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží. 7. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela, zbyli jsme tu sami, auta odjela. 8. Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe, zase jdeme špatně - opačně než do nebe. R: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru, jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru. R: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě, my, co jsme jen jednou na světě. My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě, my, co jsme jen jednou na světě.